Život není jenom o tom hezkém… (Recenze knihy Lék na smutek)

Ostatně ono těch drasťáků už bylo docela dost – čas na něco veselého, pozitivního! A tak se stalo, že jsem se zase jednou po delší době dostala k Táně Keleové – Vasilkové. Dobrá, přiznávám, není to zas tak tuzemský zdroj, ale co si budeme říkat, jednou bratři, vždycky bratři! No ne?

Zrovna nedávno vyšla její nová knížka – takže pro mě byla volba jasná. Proč zdlouhavě pročítat anotace všech jejích knížek a stejně si nakonec nemoct vybrat, když můžu prostě sáhnout po jistotě? No jistota je jistota a tak se mi na nočním stolku objevil Lék na smutek – žádná medicína, knížka. I když, taková knížka taky není špatným lékem na leckterý splín!

Inu, zbývalo než se jen pohodlně uvelebit a začít se do poklidného příběhu. A to byl osudný omyl!

Ne snad, že by byla knížka špatná – to ani náhodou, je skvělá – to můj předpoklad byl špatný! Čekala jsem nějakou lehkou romantiku a hezky plynoucí příběh, jenže to jsem se šeredně spletla. 

Hlavní hrdinkou – a věřte mi, ona je vážně hrdinka – je gynekoložka a porodní lékařka Marika. Zdálo by se, že vede docela normální, poklidný život. Je úspěšnou v tom, co dělá, její práce jí baví, má milujícího manžela a chytrého syna. Byla by to idylka, kdyby její manžel Ferko neumíral na rakovinu. A jak to tak bývá, neštěstí nechodí samo. Krátce potom, co Ferko zemře, se objeví druhá rána. Tentokrát se jedná o Maričina syna Jakuba. U třiadvacetiletého mladíka náhle propuká dědičná choroba jater. Choroba, která se stává Jakubovi osudnou.

V tu chvílí ztrácí Marika veškerý smysl svého života – na světě už jí nic nedrží. Propadá smutku, beznaději, apatii. Není chvíle, kdy by na svou bolest zapomněla, nemůže vlastně dělat vůbec nic – jen truchlit a utápět se v samotě a depresích. Každodenní život, práce – nic z toho pro ni už nemá cenu. Tak co má dělat? Jak má žít?

A tehdy se Marika setkává s Veronikou. S mladou, nezodpovědnou dívkou, o které doposud ani nevěděla. Jak se má tedy postavit k tomu, když vyplašená dívka tvrdí, že čeká Jakubovo dítě?

Stalo se mi prvně, že jsem Táninu knížku přečetla jedním dechem. Lék na smutek mě totiž naprosto ohromil. Každá její knížka je super, nemohu si ale pomoct, Lék na smutek je ještě lepší. Je znát, že si autorka dala se psaním záležet, že děj opravdu procítila a dala do něj všechno. Díky tomu je příběh prozaicky realistický. Z každé věty na vás dýchají emoce, přesto se nejedná o prvoplánový patos. Tak nějak to prostě plyne samo – jako život.

Knížka je propracovaná, plná zajímavých momentů z ordinace i ze soukromého života Mariky. Já na knížce ovšem nejvíc oceňuju to tíživé téma a jednotlivé psychologické roviny postav i příběhu. A i když jsem původně s touhle knížkou usedala jako s lehkým čtením – což vážně není – nelituju ani jedné stránky.

Protože život není jenom o tom hezkém…